Jak se dobře zeptat nebo se raději neptat?

Vidíte, že se něco s vaším dítětem děje. Máte zkušenost, že i když se zeptáte, odpověď vás neuspokojí. Podle čeho se rozhodnout, zda se ptát a kdy nechat řešení na dětech?

Nedávno mi volala maminka 12leté dcery. Z jejích slov byly patrné obavy o dceru. Zdá se jí smutná, mluvit nechce, jídlo jí nechutná, máma má obavy a chtěla by pomoct. V matčině hlavě se rodily hypotézy o šikaně, zamilovanosti, nemoci, ale nevěděla, jak se zeptat...ze zkušenosti se odpovědi "nic" bála.

Pro nás rodiče je hodně těžké, vidět dítě smutné, plačící, nešťastné, zuřící. S takovými emocemi se těžko vyrovnáváme a nejradši bychom hned zasáhli a nějakým přepínačem emoce dítěte přeměnili. Nejde to, naštěstí. Chceme, aby naše děti byly spokojené, šťastné a často to i ometáním cestiček zařizujeme. Bereme jim možnost sebezkušenosti, která je posouvá dál. Děláme za děti to, co by už zvládly samy. Ale zpátky k tomu, když vidíme, že se děje něco, čemu nerozumíme.

Ptáme se a zjišťujeme. Někdy šikovně, někdy hůře. Občas i s pocitem: "Proboha, co mu zase je, vždyť má na co si vzpomene, skoro nic nemusí a tváří se jak kakabus." Mnoho z nás má zkušenost, že jsme se stejně nic nedozvěděli nebo rozhovor skončil slovy dítěte: "Ty mi nerozumíš, to stejně nepochopíš." A to řadu rodičů bolí. Řeknou si: "Jak nerozumím? Vždyť jsi moje nejmilovanější Anička! Já Ti chci pomoct!"

Jedna věc je dobře se zeptat a druhá je následná reakce.

• Proč to tak řešíme a normálně se nezeptáme? Hledáme tu správnou otázku, přitom nejjednodušší je popsat, co vidím. Dítě slyší popsané pocity svého rodiče, které si přeloží jako zájem o sebe. A ne hodnocení, jaké je.

"Vidím už několik dnů, že se něco děje = nejsi ve své kůži. Máš chuť se o to podělit?"
"Všimla jsem si, jak se u večeře přehrabuješ vidličkou v jídle, co se děje?"
"Vidím, že se něco děje. Jak Ti můžu pomoct?

• Když už se zeptáme, jak dále? První krok k dětské duši jsme udělali. Teď následuje to podstatné. Dítě se nám otevře..." Mami víš, když já jsem Verči řekla něco hnusného a bojím se, že to na mě řekne." Obvykle následuje častá a nefunkční reakce rodiče:

"Neboj, to není nic tak hrozného!" - zlehčování situace

"Tak se jí jdi omluvit." - rovnou hotové řešení

"A proč jsi jí to řekla, ty jsi nepoučitelná!" - hledání příčiny a hodnocení

• Co následuje? Vnitřní prožitek, že mě rodič nechápe (vztek, vzdor, smutek - od mlčení, bouchnutí dveřmi až po jasné pubertální: "Kdo se tě o to prosil?").

• Jak můžeme reagovat jinak? Popis + otázka + vyjádření dítěte + nabídka rodiče.

M: "Slyším po hlase, že se něco děje. Podělíš se?
D: Jo, zapomněla jsem ve škole matiku a nemám jak napsat úkol.
M: "Děkuji, že jsi mi to řekla, moc si toho vážím. Mám Ti pomoct vymyslet, co s tím?"
D: "Ne, jen jsem to potřebovala říct, zavolám Věrce."

Ne vždy je třeba ptát se na příčinu. Někdy stačí zeptat se, jestli chtějí něco po Vás! Vyjádříte zájem a sounáležitost, to dětem obvykle stačí. Řešení si najdou samy.
Naučíme tím děti respektu, který tak moc chceme po nich.

Obzvlášť starší děti, které začínají etapu náctiletých mění své nálady díky hormonálním bouřím. I děti si chtějí své situace řešit samy, často neví, co odpovědět.

Mladší děti rozhodně nechtějí ublížit rodiči. A my je často svou otázkou: "Co se stalo? Proč jsi to udělala?" Zaženeme do kouta a pak jim nezbývá než mlčet nebo lhát, aby přežily samy se sebou.

Kdo potřebuje nabrat více jistotu v přemýšlení jak se zeptat, může přijít na seminář Jak se dětí ptát, abyste se dozvěděli.

• Skvělá prevence je pravidelný rituál.

V Akademii rodičovství rodičům nabízíme udělat si s dětmi pravidelnou Rodinnou radu. Nejen, že pravidelnost rituálů vytváří bezpečí, ale je to prostor pro upřímné sdílení vašich příjemných i nepříjemných zážitků, starostí i radostí!

Zpět na výpis