Jak zvládnout, když je dítě nešťastné

Jak zařídit, aby se syn nevydával vždy tou jednodušší cestou, ale trochu zapracoval a nevzdával se. Zároveň rodič chce, aby byl spokojený. Možná už teď se dá rozpoznat určitý paradox. Nejde mít najednou obojí. Zapracovat, vydřít lepší známky, zvládnout nepohodu a zároveň být ve stejném okamžiku v pohodě. Jak se dá na tuto situaci podívat? Co s tím?

Do poradny nám napsala máma 15letého kluka. Nešťastná, že je syn nešťastný. Takto začíná spousta příběhů rodičů. A je to pochopitelné…, který rodič by chtěl vidět své dítko smutné, nespokojené, plačící. Vždyť děláme vše pro to, aby bylo naše dítko spokojené a šťastné. Tahle máma neví, jak mu pomoct, jak k němu přistupovat.

Když jsme si domlouvaly konzultaci, dozvěděla jsem se, že syn je velmi šikovný, samostatný, ale že nastoupil na střední školu, která je strašně těžká a on má i trojky. Syn uvažuje, že by přestoupil na jinou “lehčí.” Názor mámy je, že by měl zůstat a naučit se učit a ne hned všechno vzdát. Avšak více si přeje, aby byl spokojený. Ptá se, jak zařídit, aby se syn nevydával vždy tou jednodušší cestou, ale trochu zapracoval a nevzdával se. Možná už teď se dá rozpoznat určitý paradox. Nejde mít najednou obojí. Zapracovat, vydřít lepší známky, zvládnout nepohodu a zároveň být ve stejném okamžiku v pohodě. Jak se dá na tuto situaci podívat? Co s tím?

Proč by si neměli mlaďoši zvolit cestu nejmenšího odporu?

Pojďme se nad odpovědí zamyslet. Chlapci je 15 let. Upřímně, kdo z nás by si v tomto věku vybíral náročnější varianty řešení situací? Jedině tehdy, když je v tom jeho vlastní zájem a potřeba. Vlastně touha nebo naopak strach. Občas slyším:”Chci mít dobré známky, protože mi záleží na tom, jakou školu půjdu studovat. Chci si vydřít za jedna z matiky, protože samé jedničky jsou pro mě důležité. Pro exkluzivní selfie si vylezu kamkoliv. Odblokovat wifi je už pro mě hračka, ale musel jsem se to naučit." Ovšem tam, kde není potřeba mlaďocha, tak je na místě otázka: ”Proč, na základě čeho by to dělal?" Většina přirozeně zvolí cestu co nejjednoduššího odporu. A v tomto konkrétním případě není potřeba něčeho dosáhnout, mámě se zalíbit nepotřebuje, ta se mu ještě nabízí. O žádné výhody nepřijde, má na co si vzpomene, má jídlo, kde bydlet, počítač, zábavu, kapesné, klídek…

Chvíli jsem si povídala s mámou a zjistila jsem, že chlapci skoro ve všem zametá cestičky - “Nechce se Ti brzo vstávat na autobus, tak Tě do školy odvezu. Chceš nové lyže? Tak je koupím. Máš si jít zařídit občanku? Jasně, chápu, že Tě nebaví chodit po úřadech, zařídím. Babička má narozeniny, mrzí mě, že jsi zapomněl. Tady jsem Ti koupila pro ni dárek."

Rodičovská výdrž pro dobro dítěte

A jak se vlastně děti naučí zatnout a jít i do něčeho nepohodlného s nejistým výsledkem? 

Je to vlastně jednoduché, že jim to my rodiče umožníme. Že nebudeme řešit jejich situace my, ale necháme je, aby to udělaly i s důsledky, které to přináší. 

To však musíme unést i to, že náš mlaďoch u toho zuří, nadává, brečí, stěžuje si, nechce se mu a je nešťastný, nespokojený. Pocit nespokojenosti není trvalý. Většinou totiž po překonání překážek zažijí právě ten pocit úspěchu a spokojenosti. 

Když vytvoříme ve své hlavě našemu mlaďochovi škatulku” nic nedotáhne, zlehčuje si věci, není studijní typ”, tak ho do těchto škatulek uvězníme. A když nebude mít dostatek síly se proti nim vymezit. Obzvlášť, když jsem společně vytvořili vzorec, že za něj řešíme, protože nechceme, aby se trápil. Tak si v těch škatulkách  bude hovět a sebepotvrzovat. 

S nadhledem nechejme mlaďochy dělat blbosti a neřešme za ně. Oni to nějak po svém zvládnou:).

Můžete se k nim připojit svým pochopením. “JOO, vidím, že to máš náročné a já bych to možná ani nezvládla, držím Ti palce! Ráda Ti nějak pomůžu.”

Zpět na výpis