Co dělat, když jsou vztahy v rodině napjaté. Aneb úvaha o projektu a odpovědnosti za něj…

Svatba není, podle mého názoru, jen dokonalý mejdan, ale zároveň proklamace světu, že spolu s partnerem chci budovat projekt. Nazvaný rodina. Rozvod je pak informací, že od projektu ustupujete, že vás dál nezajímá a že přijímáte ztráty, které na vás rozvodem dopadnou.

Krize v manželství jistě probíhají. V mém, vašem, ve všech. Jde o to, jak je oba dospěláci ustojí a jestli je opravdu nejjednodušším řešením bouchnout do stolu, sbalit si věci a odstěhovat se. K mamince, milence, kamkoliv. Ten, kdo podobné gesto udělá, nerozhoduje za sebe, ale osobuje si právo rozhodovat i za další členy rodiny. Partnerem počínaje před děti k papouškovi i rybičkám. Jakmile totiž odejde, v jednotce, která dosud fungovala, najednou nezůstane kámen na kameni.

Děti ztrácejí základní jistotu, že mámu s tátou mají vždy po ruce. Že rodiče jsou tu pro ně vždy a za všech okolností. Nejsou. Je totiž mnohem složitější, i v době vyspělých technologií, dovolat se někam večer telefonem, než přeběhnou z pokoje do pokoje a nechat si vysvětlit matematiku, či zapeklitou přírodovědnou otázku. Nebo se jen tak, nechat pomazlit.

Děti, u kterých si myslíte, že je zajímá maximálně síla WiFi signálu ve vašem bytě jsou enormně citlivé a bojí se nejistoty. Bojí se toho, že máma s tátou spolu nemluví, že se hádají a přemýšlejí, co bude s nimi. Odešel táta, co když odejde i máma? Budu se muset vzdát svého pokojíčku? A bude mít máma ještě peníze na to, aby mě poslala na slíbený lyžák? Děti vnímají erupce v rodině velmi intenzivně a nejistotu dávají najevo nejrůznějším způsobem. Předškoláci se zpomalí ve vývoji, dvanáctileté dcery začnou spát s mámou v manželské posteli, protože oficiálně jim vadí, jak pískají morčata během noci, neoficiálně jde ovšem o sdělení: „Mami, potřebuju jistotu, obejmi mě“. Ten z partnerů, kdo odešel, může mít během návštěv pocit, že vše je jak má být a že svůj díl rodičovských starostí plní tím, že přiveze nákup, vezme syna na nultou hodinu. Jenže nevidí smutek v dětských očích, když se za ním, po jeho návštěvě, zaklapnou dveře. Zase totiž vzal svým potomkům kousek naděje na to, že zůstane, že se vše vrátí k normálním pořádkům… Nevrátí. A děti stráví další dny očekáváním, jestli ten, kdo odešel, ještě přijde, nebo ne.

A toto bychom svým dětem, pokud je máme opravdu rádi, dělat neměli. Děti potřebují lásku, řád a jistoty. Neberme jim je jen proto, že se potýkáme s krizemi středního věku, vášnivými vzplanutími, snahou najít sám sebe.

Jak trefně píše A.S. Exupéry ve své nejslavnější knize, Malý Princ: „Ochočit znamená vytvořit pouta… „ A s dětmi rodiče vždy pojí pouto nejsilnější, které by se nikdy přervat nemělo. Nemělo by se dokonce ani narušit, protože rodiče jsou pro své děti jedinou jistotou, na kterou by se měli mít šanci vždy stoprocentně spolehnout. Vy jste Princem, dítě vaší lištičkou.

Rada pro toho, kdo zůstal doma s dětmi: Nepřetrhejte všechna pouta se svým partnerem, který odešel. Čeká vás náročné období, kdy budete muset být jistotou pro své děti, skálou o kterou se mohou vždy opřít. Skálou, která je uvnitř duše zničená, protože její svět se rozpadl na prach. A možná budete muset bojovat o toho, kdo vám tolik ublížil. Třeba proto, že chcete, aby vše bylo jako dřív. Proto, že partnera stále milujete a milujete také své děti, které si takovou životní situaci nezaslouží. Když vám váš boj nevyjde, budete aspoň jednou vědět, že pro štěstí těch, které milujete nejvíc, jste udělali vše, co bylo ve vašich silách. A už jen proto jste hodni obdivu. Jste nejlepší rodič, partner i člověk, protože nezahazujete projekty, ke kterým se s velkou pompou zavážete. Takže i když je váš životní optimismus na bodu mrazu, jste to vy, kdo je hodný obdivu. Gratulujeme a vydržte. Život je krásný, záleží jen na úhlu pohledu, kterým se na něj momentálně díváte.

Zpět na výpis