Co je sebeúcta? Odkud se bere? A jak ji u vašich dětí podpořit?

Vážím si sám sebe. Nenechám si ubližovat. Ve své podstatě jsem dobrý člověk, mám se rád a zasloužím si být šťastný. Znám své kvality i chyby. Umím své chyby přiznat a poučit se z nich.

Co je sebeúcta?

Vážím si sám sebe. Nenechám si ubližovat. Ve své podstatě jsem dobrý člověk, mám se rád a zasloužím si být šťastný. Znám své kvality i chyby. Umím své chyby přiznat a poučit se z nich. Umím se o sebe postarat. Umím si říct, když něco potřebuji. Ve vztazích nepotřebuji být v roli oběti.
Respektuji sebe, respektuji ostatní.

Sebeúcta se formuje od narození převážně v rodině a je propojena zejména s morálními hodnotami. Znamená to vážit si sám sebe, protože jsem v podstatě dobrý člověk, nepřekračuji základní morální normy. Je to představa o sobě samém, jak zvládám život, jak se k sobě chovám. Mít se rád, vědět, že si zasloužím být šťastný.

Je to schopnost nenechat si ubližovat, znát sebe a vědět co umím, nenechat se využívat.
Sebeúctu lze vidět jako „imunitní štít osobnosti". Chrání nás před špatnými činy. Člověk s dobrou sebeúctou nebude dělat nic, za co by se musel stydět, čím by klesl ve vlastních očích.

Sebeúcta nebo arogance?

Znamená to ale také být samostatný, nezávislý, umět se o sebe postarat a respektovat ostatní. Rozdíl mezi arogantním člověkem a člověkem se zdravou sebeúctou je jasně zřetelný. Člověk se zdravou sebeúctou se nepotřebuje povyšovat nad druhé, je si vědom svých kvalit i chyb. Takoví lidé nemají problém s přiznáním chyby. Většinou z ní vyvodí poučení, snaží se ji napravit a příště neopakovat.
Člověk arogantní se naopak snaží druhé ponížit, často své chyby nepřizná (nebo ano, ale téměř se z ní zhroutí) nebo ji dokonce svaluje na druhé.

Odkud se bere?

Přece z vlastního dětství. Z doby, kdy jsme byli vychováváni a naši rodiče dělali ty samé chyby, jako my dnes. Sebeúctu nám rodiče pošlapali prohlášeními: "Když nedostaneš jedničku z matematiky, nebudu tě mít ráda. Jestliže nevyhraješ zápas, budu smutná..."

Ve finále, co záleží na jediném prohraném zápase, dvojce z matematiky, ve srovnání s celým životem? Je to marginálie, která by neměla zasahovat do toho, jak se cítíme a hlavně, co cítíme k dětem. Jenže rodiče mívají pocit, že takto své dítě vedou k lepším výsledkům, schopnosti prosadit se. Že jej motivují.

Husákovy děti si podobných vět vyslechly nepočítaně. A bolely. A hlavně nás dohání dnes. Takže si možná řekly, že nebudou podobné vydírací taktiky v budoucnu směrem ke svým dětem používat. Jenže to dá dost práce a jednomu čas od času ujedou slova, za která by si nejraději nafackoval.

Z nízkého sebevědomí a nízké sebeúcty vzejde zase jen nízké sebevědomí a nízká sebeúcta. A proto by rodič měl začít především u sebe. Rodič musí dětem ukazovat, jak sebeúcta vypadá v jednání, chování, vztahování se k sobě a ostatním. Jinak se to děti nemají možnost naučit! Ale aby rodič měl co ukazovat, musí to sám umět.

Například maminka, která má pocit, že je tlustá a občas si na to téma před zrcadlem povzdechne, předává své dceři nevědomky vzorec chování, který jí bude trápit do konce života. Vychovává ze skvělé holčičky nevědomě věčnou dietářku, která se bude trápit – a i ona předá stejný vzorec chování zase svým dětem.
Tahle maminka si ale nemusí stěžovat, že je tlustá, ale může si říkat, že je dobře rostlá a krásná, líbí se tatínkovi, má smysl pro humor a umí spoustu dalších věcí.

Až budete kritizovat sami sebe nebo své dítě, myslete na to, že nejde o momentální výkřik do tmy, ale o slova, která mohou vaší ratolesti změnit život.

Pomozte dětem vlastní sebeúctu rozvíjet.

Sebeúctu vašich dětí posilujete svým zájmem o ně. Co dělají, nad čím přemýšlí, co je baví, jaké jsou jejich názory.

Na čem tedy celá dětská sebeúcta stojí? Jak dětem pomoci ji rozvíjet?

• Ocenění. Oceňujeme popisným jazykem, co vidíme, co cítíme, co se nám líbí, nebo čeho jsme si všimli. "Moc mě potěšilo, jak ses postavil k projektu do školy..., Bylo skvělé pozorovat, jak sis vybalil špinavé věci z tenisu do koše na prádlo..., Všimla jsem si, že jsi dlouho řešil domácí úkol, až jsi to zvládnul..., Bylo příjemné vidět, jak jsi pomáhal sestře s domácími úkoly..."
• Uznání. Fandím Ti a nemusím rozumět všemu co ve svém životě děláš.
• Důvěra. Věřím Ti a nepochybuji o tom, že to zvládneš. Věřím, že se o sebe dokážeš postarat. Věřím, že problémy zvládneš vyřešit.
• Blízkost. Pohlazení, mazlení, jiný fyzický kontakt.
• Společné chvíle. Povídat si, nechat se pozvat do vnitřního světa dítěte přes šikovné otevřené otázky. „Vysvětlíš mi, chtěla bych tomu rozumět? Jak jsi prožil den?, Co tě zaujalo?"
• Podpora k riskování. Rozvíjením odvahy dítěte.
• Umožnit nicnedělání. Lelkování, aby se s takovým pocitem a zkušeností naučilo dítě zacházet.
• Čas věnovaný dítěti tady a teď – bez mobilu v ruce, bez myšlenek na práci (i 15 minut umí udělat zázraky)

Pěstujte radost ze života v sobě i ve vašich dětech.

Jeden příklad za všechny:

Milá Katko, moc vám děkuji za to, co děláte. A za kurzy Akademie rodičovství.
Jako malá holčička jsem byla opravdu, ale opravdu silná. Moje maminka tvrdila, že to máme v genech. Ale nikdy neopomněla u zrcadla podotknout, že holky s nadváhou nemají kluci rádi. A ty, co nosí brýle už vůbec. Je mi čtyřicet let, zhubla jsem, nosím čočky. A stále se v zrcadle vidím jako ta tlustá a ošklivá holčička, kterou nikdo nebude mít rád. Takže se snažím zavděčit. Dětem, manželovi, lidem se kterými pracuju. Chci být ta hodná holčička, kterou mají všichni rádi proto, že je krásná. Neumím, kvůli úplně scestným poznámkám z minulosti říkat ne. Což je velká chyba. A díky za vaše tipy – mohu, chci, umím – už je to mnohem lepší. A když se mi občas derou na rty slova, která říkala moje máma mně, jakože bych je řekla dcerám, mám z toho několik dní smutek v duši. Stín výchovy se překračuje jen velmi těžko, takže mne občas napadá, může ta ošklivá a tlustá holčička, kterou nikdo nemá rád, dobře vychovávat vlastní děti? Sebeúctu mívám občas na bodu mrazu, snažím se s tím ale pracovat. A díky vašemu kurzu jsem zase o kus dál. Těším se na nástavbu. Občas se mi chce zakřičet: To ti pěkně děkuju, mami...! Jenže víte co? Ona za to nemůže. Její maminka ji vychovávala stejně, jako ona mne. A já mám teď šanci to změnit, aby moje holčičky vyrostly v sebevědomé slečny. Držte mi palce.

Zdroje:
Seminář Akademie rodičovství – Jak podporovat sebevědomí a sebeúctu našich dětí
Inspirace knihou Respektovat a být respektován. (KOPŘIVA, Pavel. Respektovat a být respektován. 3. vyd. Kroměříž: Spirála, 2008. ISBN 978-80-904030-0-0.)

Zpět na výpis