Hranice není trest, hranice je bezpečí

Mnoho dnešních trendů hovoří o hranicích negativně. Nezřídka se dočteme o tom, že omezují růst osobnosti dítěte a udupávají jeho vnitřní svobodu. Hranice jsou ve výchově nesmírně důležité. A rozhodně nejsou negativní! Ba naopak. Jak je to tedy s těmi hranicemi?

Nedělej, nesmíš, nesahej na to, nechoď tam!

Ke kamarádovi teda nepůjdeš, nemáš ještě napsané úkoly a vynesený koš!

Ne, tohle už ti opravdu nekoupím, já ty peníze netisknu.

Tak na tu diskotéku zapomeň, slečinko. Na takové věci máš času dost!

Dokud tady bydlíš, dokud tě živíme, tak budeš sekat latinu!

Děti jsou malé, pak rostou, až vyrostou. A po celou tu dobu jim neustále něco zakazujeme a instruujeme. Nepřipadá Vám to tak? A jsou zákazy opravdu nastavováním hranic?

Hranice není trest, hranice je bezpečí

Všude se píše, jak je důležité nastavovat dětem hranice. Většina rodičů by se však asi ráda zeptala: „Jaké hranice jsou správné? A jak je vlastně dítěti nastavit?“

Hranice je pomyslná čára mezi mnou (např. rodičem) a druhým člověkem (např. dítětem), která ovlivňuje míru ovlivňování mezi námi dvěma. Hranice jsou pro děti nezbytné, vytvářejí bezpečné prostředí pro jejich zdravý vývoj. Hranice se mění, jsou dynamické. Abychom mohli nastavovat hranice, je potřeba si uvědomit, co po dítěti chci.

Děti potřebují od rodičů vědět, co se od nich očekává a jak budou rodiče reagovat, když děti domluvená pravidla a dohody poruší. Vzniká tak pro ně bezpečný terén k učení; někdy se učí věcem po malých, drobných krůčcích, jindy skokově. Rodič by na projevy dítěte měl reagovat citlivě pružným posouváním hranic.  

Hranice jsou jako bazénky. Jak dítě roste je mu umožněno se setkávat s vodou v různých formách. Jako když se posouvají hranice. Z malého nafukovacího bazénku do bazénu, z bazénu na kraj do moře pod dozorem, až časem smí dítě plavat i s vámi k bójkám až jednou jede k moři samo. Nikdy byste malé dítě nepustili samotné do moře – mohlo by se snadno utopit. Stejné je to s hranicemi.

Děti si hranice, které mají s vámi, testují neustále. Je pro ně nesmírně důležité tuto „ohrádku samostatnosti“ zvětšovat i zmenšovat podle toho, jak se cítí. Tím, jak se posouvají hranice, může růst i  jejich přebírání zodpovědnosti. Podporujte je proto v jejich odvaze neustále hranice posouvat.

Kde to začíná?

Začíná to již v útlém dětství. Batole se postaví na nohy, začne objevovat a zákazů najednou přibývá. Nedělej to, nesahej na to. Tam ne, tohle ne.

Nenakládejte takových pravidel dítěti moc. Obecně platí, že rodič nastavuje tolik pravidel, kolik si je schopen zapamatovat a trvat na jejich dodržování.  Ukazujte, dítě Vás bude napodobovat. Jít dítěti příkladem je zde asi nejspolehlivější metoda, jak takto malému dítěti hranici nastavit. Při přecházení přes silnici, VŽDY počkejte, až bude zelená. Pokud je dítě na motorce, vždy při přecházení silnice z ní sleze a vezmete ji do ruky, když potkáte psa, vždy se zeptejte, zdali si jej můžete pohladit. Vše dítěti ukažte. Laskavě a šetrně.

Vytvořte mu prostředí pro objevování. Jasně vymezený prostor a uvnitř něj volnost. Může mít vlastní šuplík plný věcí, které může libovolně vytahovat, přístup k domácím spotřebičům bývá také velmi oblíben. Než zakazovat, je lepší mu zabránit. Je v pořádku dítě i fyzicky odnést nebo mu zabránit v přístupu, když se snaží šťourat v elektrické zásuvce. Dítě narazilo na hranici. Učí se, že tam už ne.

Od batolecího věku až do šesti let ukážete dítěti, že nějaké hranice existují a odkud kam sahají. A připravte se na to, že než půjde do školy, mnohokrát zkusí, kam až sahají a jak moc jsou pevné.

Jak to pokračuje?

Významným mezníkem pro dítě je začátek školní docházky. Často teprve s ní přichází první povinnosti, které rodič vnímá, že by mělo dítě zvládnout.

Mezi 6. a 12. rokem se dítě postupně učí prožívat zodpovědnost. Naučí se to jedině tím, že jim umožníme prožít důsledky. Ať jsou příjemné nebo nepříjemné. Pokud se dítě rozhodne, že chce ráno vstávat samo do školy na budík a zaspí, tak pokud nemá s rodičem domluvenou pojistku, tak nejspíš  přijde do školy pozdě. Pokud se rodič s dítětem domluvil, že do večera vynese tříděný odpad, tak půjde i za tmy. Pokud se ráno nenasnídá a ještě zapomene svačinu, tak se nebojte, že by umřelo hlady. Svačinu si sní večer a navíc je to dobrá příležitost k tomu, aby si svačiny dělalo samo. To je sebeprožitek. Zároveň v tomto věku je užitečná vaše spolupráce. Dítě se učí, že spolupracovat je výhodný model a požádat rodiče o nějakou pomoc je v pořádku. Můžete být dítěti pojistkou, ale ne vykonavatelem. Dítě potřebuje vědět co smí a nesmí a vaše důslednost je důležitá.  Ale i pochopení a vcítění hraje nemalou roli.

„Chápu, že se ti nechce dělat úkoly do školy a chceš raději na počítač. Ale škola je důležitá, proto jsme se takhle domluvili a je potřeba, abys to dodržel/a.“

 Jak to vrcholí? Rodiči - Drž si odstup, ale buď mi nablízku!

U puberťáků nebo skoro-puberťáků je nastavování hranic zkrátka náročnější. Na jednu stranu se potřebují od nás rodičů odpoutávat, vymezovat a přitom je rodič potřebuje mít stále tak trochu pod kontrolou. Tyto svébytné pubertální osobnosti už vás neposlouchají, ale vy byste to po nich chtěli.

Více než kdy předtím, souvisí hranice se zodpovědností. Dospívající směřuje k převzetí plné zodpovědnosti za vlastní život. To se nestane přes noc, je to dlouhý proces, kterému se za vaší podpory učí. Dáváte mu prostor a důvěru k tomu, aby mohlo odžívat důsledky svého chování.  Potřebuje větší prostor a více vaší důvěry, že to zvládne.

• Potřebuji, aby ses večer vracel nejpozději ve 21:00 hod. Jak to vymyslíš? Co potřebuješ ode mně? Co bude, když to nedodržíš?
• Já toleruji, že Tvůj pokoj je Tvoje místo, o které se staráš. Jediné co potřebuji, aby tam nic nehnilo, neplesnivělo a nepřestěhoval jsi nádobí z kuchyně do pokojíku. Do ostatního Ti mluvit nepotřebuji. Jak jsi tomu rozuměl/a?
• Moc by mi pomohlo, kdyby ses jeden den v týdnu postaral/a o společnou večeři. Jak to vymyslíš? Jak Ti mám v tom pomoct já?
• Vidím, že školu zvládáš úplně sám. Vážím si toho. Kdyby jsi něco potřeboval/a ode mně, tak přijď.

Během puberty vyvstane podobných situací mnoho. Ne vždy jde nastavování hranic hladce. Puberťáci se bouří, to je normální. Chtějí si začít řídit svůj čas. Cítí se hrozně dospělí. Akorát do té zodpovědnosti, kterou po nich chceme se jim mnohdy nechce. Jako rodiče stéle za ně máte zodpovědnost, tudíž jste to vy, kteří nastavují pravidla a hranice. Je však důležité, jaký způsob zvolíte. Instrukce, zákazy, tresty vám na dlouho nezafungují. K hezkému vztahu s dospělou dcerou nebo synem také ne. V našich kurzech a seminářích se rodiče mohou naučit nastavovat hranice otevřeně. Tak jak svou potřebu cítí, tak ji pojmenují, co nejvíce zapojují do procesu mlaďocha a jsou důslední.  Dobře nastavené hranice jsou něco, o co se může každý člen Vaší rodiny opřít. Je to pevná půda pod nohama, je to něco, co vnese do Vašeho domova pohodu. Jak konkrétně na to, Vám ukážeme u nás, v Akademii rodičovství na semináři nebo kurzu. Přihlaste se!

Zpět na výpis