Jak vnímají děti hádky rodičů

Jak dítě obecně mohou ovlivnit hádky rodičů a vzájemný křik?

Rodiče jsou pro dítě zásadní vzor v jeho vývoji od narození. Jestliže vyrůstá v prostředí křiku, hádek a násilí - je velmi pravděpodobné, že buď tento vzor přejímá nebo se naopak proti němu tvrdě vymezí. “Vlastně má na vybranou mezi tím, co nějak umí, protože ho to rodiče dobře naučili nebo chce další vztahy vytvářet bez hádek, protože se jich bojí a neumí se s nimi vyrovnat.” Nedorozumění se však nelze vyhnout a je velmi žádoucí schopnost umět nedorozumění řešit, byť konstruktivní hádkou.

Děti vyrůstající v prostředí disharmonie, křiku, nepohody, hádek a fyzického a psychického násilí na sebe častěji berou role agresora nebo naopak oběti. Opět to vychází z modelu vztahu, jaký jim rodiče poskytují. Děti chování svých rodičů dokonale imitují nebo se proti němu brání  a to jakýmikoliv prostředky - pláčem, útěkem do nemoci, psychickou labilitou, přílišným výkonem, braním drog a dalšími. Neumí totiž jinak.

Co dělat, když je dítě svědkem hádky?

“Jestliže je dítě náhodně přítomno hádce rodičů, je důležité VYSVĚTLIT.” Jakmile emoce opadnou, sednout si s dítětem, nejlépe oba rodiče. Vysvětlit, co se událo, že mezi sebou potřebovali něco vyřešit a byli hodně nazlobení. Zdůraznit dítěti, že ono za to nemůže a mají ho oba moc rádi. Je také užitečné říct dítěti výsledek, že se na něčem dohodli, a že mají problém vyřešený. A zakončit třeba tím, že je fajn, že i když na sebe někdy křičí, umí situaci řešit, že se mají rádi.

Nelze předejít veškerým nedorozuměním. A jelikož příliš neumíme vyjednávat, dělat dohody a přijmout názor někoho jiného, tak jednáme reaktivně. Jestliže chceme děti připravit na život, je potřeba aby si osvojily i schopnost umět se “pohádat”. Aby v dospělosti byly schopné nebát se jít do situací, které mohou být nepříjemné.

Kéž bychom to uměli

Kdybychom se například ve škole učili v předmětu komunikace, jak se konstruktivně hádat a dojít tak řešení, nebyly by hádky tak stigmatizovány. Děti se bojí, že když se rodiče hádají, že to automaticky znamená, že se nemají rádi a budou se rozvádět. Obecně je ve společnosti rozšířený názor, že děti se mají před hádkami chránit. Pokud je dítě přítomno konstruktivní hádce a vidí, slyší zájem rodičů nacházet řešení, naučí se to také. Pokud vidí, slyší, že ve vztahu je důležitá moc a silnější vyhraje nebo slzy slabšího ochrání, převezme mocenský vztah nebo roli oběti do své výbavy do života.

“Pro kojence, batolata, které vše vnímají přes emoce a stresové hormony osob, na které jsou vázány, je hádka velkou zátěží.” Obecně, čím jsou děti starší, tím to zvládají lépe, poněvadž jim situaci můžeme vysvětlit. Rozhodně na oči dětem nepatří násilí na partnerovi, hrubé vulgarismy, obviňování sebe navzájem, svalování viny na dítě, řešení sexuálních otázek a nevěry.

“Vždy bychom si měli uvědomit, že pokud je součástí hádky naše dítě, může se nás posléze ptát a my ho nesmíme odmítnout. My přebíráme zodpovědnost za to, že jsme vtáhli dítě do našich problémů, a tak je fér mu v závislosti na věku umožnit tomu, co se děje, rozumět."

Jak se méně hádat a nevyčítat 10 let staré záležitosti?

Hádka většinou vzplane velmi rychle jako vatra a my se do ní většinou zamotáme s celým životem a výčitkami k partnerovi směřujícími hodně let zpátky. Přidají se opravdu silné emoce, které jsou vždy s danou situací spojeny a nakonec ani nevíme, proč hádka začala. Ve většině případů se zpětně shodneme, že kvůli hlouposti. Kvůli nějakému nedorozumění. Tím, že se neptáme, jak to druhý myslel a rovnou si interpretujeme, jak to myslel, tak je problém na světě. Jsme přesvědčeni, že jsme se na něčem dohodli a přitom, ten druhý o ničem neví atd.

Nabízíme  několik bodů jak na to

1. Nechtít něco řešit, když jsou rozbouřené emoce, to raději zastavit.

2. Uvědomit si, co chceme, co potřebujeme, co má být na konci.

3. Popsat partnerovi co JÁ cítím a co JÁ potřebuji a co chci jinak.

4. Poslouchat, jak to má partner. A velmi pozorně ověřovat jak jsem tomu rozuměl/la.

5. Najít společně co vyhovuje oběma, nikoliv co je vhodné, mělo by se atd.”

Kdy to má ještě smysl řešit, kdy je lepší se rozejít?

Jestliže jsou hádky na denním pořádku a jsou trvalým projevem neshod mezi partnery s úmyslem tomu druhému ublížit. Vztah je nefunkční, v komunikaci převládá manipulace a obviňování. Neochota druhého poslouchat a přemýšlet nad jeho potřebami. A pokud partneři nemají ochotu něco měnit, třeba i za pomoci odborníka, je na zváženou, zda má takový vztah přetrvávat.

Často jsou hádky iniciovány rozdílným pohledem partnerů na výchovu (jeden z rodičů má názor, že fyzický trest je žádoucí, druhý se s tím nemůže smířit), rozdílnými životními hodnotami (na Vánoce musí mít děti hodně dárků) a nevyjasněnými očekáváními. Vychází z výchovných vzorců z původních rodin, lidé si často myslí, že to tak musí být a nejde to změnit. Ve chvíli, kdy se to naučí, většinou s pomocí odborníka, přichází obrovská úleva.

Z toho všeho plyne, že vždy je žádoucí oslovit odborníka - psychologa, psychoterapeuta, než-li se rozhodneme vztah ukončit. Někdy totiž jenom nevíme jak na to.

Zpět na výpis