Je krásné se svými dětmi jen být

Začalo to nevinnou větou naší doktorky: „Pojedete do ozdravovny.“ Stručná věta, která v mé hlavě odstartovala divoký vír myšlenek. Představa, že bych měla jet sama s dětmi na 3 týdny do hor, mě vyděsila. Ano, doslova vyděsila. To jako budu 3 týdny sama s dětmi na horách? Co tam budeme dělat? Jak to zvládnu? Procházky a zase jen procházky, vždyť se z toho zblázníme! Už tak jsem vyčerpaná, co budu dělat tam, když budu na ty náročné děti úplně sama?

Přiznávám. To, co mi běželo hlavou a nechtěla jsem si přiznat bylo, že jsem vlastně měla strach být se svými dětmi a nemít možnost úniku. Ale co to jako je? Jsem máma, co miluje své děti, dojímá se k slzám na besídce ve škole, ale když s nimi má trávit delší čas, tak se toho najednou bojí? Nechce?

Začátky naší nové cesty

No, odjeli jsme. Dětem bylo všechno jedno, já si své strachy a slušnou dávku sebetrýzně za své pocity  pečlivě sbalila s sebou a jeli jsme.

A jaká byla nakonec realita? Bylo to zvláštní. Stalo se něco, co jsem pochopila až po návratu domů, a proto teď píšu tenhle příběh. Chci Vám nabídnout malý nápad k zamyšlení tak, jak napadl mě na základě této zkušenosti.

Na horách nastal mezi mnou a dětmi úplný obrat. Dva nebo tři dny trvalo, než jsme si zvykli na nový režim a pak už to celé byla jen a jen pohoda. Já se zklidnila, děti se zklidnily, přestalo vztekání, přestal křik, najednou jsme se o ničem nedohadovali. Vše šlo, vše fungovalo, byli jsme jako sehraní parťáci, co si se vším vycházejí vstříc. S ničím nebyl problém.

“Jasně, mami, v pohodě.”

Kdo by tomu věřil? Bylo to jako v nějakém sci - fi. Moje děti a nevztekají se?

Říkala jsem si, jak je to možné? Proč mi to tam na horách s dětmi takhle úžasně fungovalo a proč to doma takhle neumíme? A co mám udělat pro to, abych si alespoň kousek té pohody mohla odvézt zpět domů? Jak to udělat? V čem to sakra vězí?

Kouzlo změny

A pak mi to došlo. Co bylo na horách jiné? Žili jsme přítomností, neřešili jsme žádné organizované aktivity, prostě jsme spolu jen BYLI. Spolu a pro sebe, fyzicky i psychicky. Neexistovaly povinnosti, jídlo se “samo” uvařilo, nádobí se “samo” umylo, prádlo se nemuselo prát. Za 3 týdny mi zmizely letité kruhy pod očima, dětem zrůžověly tváře, nahodili jsme úsměvy a vrátili se domů.

Uvědomila jsem si, o čem to s těmi dětmi je. Nevyčerpávají mě děti. Vyčerpávají mě všechny ty povinnosti okolo. A já, abych se zachránila a urvala alespoň kousek klidu pro sebe, odstrkávám děti místo toho, abych odstrkávala to ostatní.

“Počkej, teď musím vařit. Teď nemůžu, nevidíš, že skládám prádlo? Musím jet něco zařizovat, hodím tě na kroužek a pak tě z něj vyzvednu.”

Vše je najednou důležitější. Ve své mysli to tak nemám, ale v chování často. A děti to cítí. A pak se vztekají nebo odsekávají. Protože to takhle nechtějí! Děti chtějí, abych tu byla pro ně.

A pak už to jede. Čím víc se děti vztekají, tím víc jsem navztekaná já a o to víc jsem pak vyčerpaná. A pak říkám ty věty, že děti jsou náročné nebo že zlobí a že mi mají dát na chvilku pokoj. Mám pocit, že se mi všechno sype na hlavu. Z téhle spirály už se mi pak jen těžko uniká.

Při pohledu na své vztekající se děti by mě ani ve snu nenapadlo, že když se s nimi na 3 týdny uklidím někam mimo civilizaci, že nám to pomůže. V životě nikdy! A nakonec právě to byla ta cesta.

Jak si užívat s děti v každodenní realitě

A o tomhle teď nejvíce přemýšlím. Potřebuji nápad. Co s tím? Jak se vypořádat se všemi těmi povinnostmi a přitom tu být pro své děti, neodstrkovat je a nepadat přitom na pusu únavou? Nejsem přece stroj! Jak se svými dětmi zase jen tak být, tak jako na horách?

Mnoho nápadů nemám. Všech povinností a starostí se zbavit nemůžeme, ale můžeme z nich něco ubrat. Ubrat u sebe i u dětí. Nechtít vše zvládnout, nemuset mít vše uklizeno, občas místo vaření objednat jídlo dovezené. To by mohl být začátek. Proč ne? Zkusím to.

Jedna drobnost mi ke změně velmi pomohla. Ochota. Ochota otočit se k dětem čelem. Začala jsem být ochotná přerušit to, co právě dělám, ve prospěch dětí.  

Už neříkám: “Počkej, až to dodělám.”

Můžu odložit rozepsaný mail, můžu přestat sekat zahradu v půlce, můžu odložit napůl složený koš s prádlem. Ale nemůžu odložit dítě a jeho potřeby. A tak jsem si řekla, že to zkusím. Učím se nechat některé věci plavat a nemuset zvládnout všechno. Nejde to vždy a u všeho, ale zjistila jsem, že obyčejná ochota to párkrát za den udělat, mění celý můj postoj k dětem. Tak nějak si všichni uvědomujeme, že my jsme to podstatné. A že jsme tu od toho, abychom spolu byli. Pro sebe.  Ne pro pořádek v bytě. Ony se pak cítí bezpečně a uklidní se.

Tuhle změnu bych přála i Vám. Cítím se v tom svobodně, cítím, že já jsem ten, kdo řídí povinnosti v mém životě a ne, že ony řídí mě.

Manžel na nás dnes večer tlačil, aby byly děti včas v posteli - byl unavený, chápu to! Já ale vzala ukulele, zazpívali jsme si 4 písničky a šlo se spát. Zdržení? Minimální. Prožitek? Neomezený.

Ano, takhle to chci, takhle to budu dělat. Budu zastavovat čas, protože mám tu moc. A než budu zase chtít odstrčit dítě, zastavím se a zamyslím nad tím, zda mohu odstrčit něco jiného.

Přes všechny rodičovské povinnosti a zodpovědnost nemáme čas být se svými dětmi

Jedna paní u nás  v poradně řekla:

“Přes všechny rodičovské povinnosti a zodpovědnost nemáme čas být se svými dětmi.”

Ano, taková je doba. Jsme v tom všichni. A kromě ochoty přerušit méně podstatnou činnost a nemuset vše zvládat a mít hotové, mě zatím žádná další myšlenka nenapadá. A tak Vás prosím, pomůžete mi? Co Vás k tomu napadá? Jak to děláte Vy, abyste mohli se svými dětmi prostě a v klidu jen BÝT?

Blíží se doba dovolených. Už si plánujete i tu svou? A jaké myšlenky při jejím plánování máte v hlavě? Aby se to dětem líbilo, aby se nenudily, abychom od nich měli chvilku pokoj? Nebo abychom spolu jen byli a užili si to? A u čeho si odpočinete víc?

Zpět na výpis