Jen je nechte, ať to zkusí!

Láska k dětem neznamená ochránit je před všemi nástrahami života. Proč není dobré "zametat našim dětem cestičky?" To, že je necháme spadnout do průšvihu, a přitom vedle nich pevně stát, jim dá mnohem víc než jen ponaučení!

Proč není dobré svým dětem „zametat cestičku"?
Své děti milujeme, často bychom se pro ně rozdali, chtěli bychom je před vším ochránit. Není lehké je nechat a dívat se, jak se někdy rozhodují špatně nebo jak se nekontrolovaně řítí do průšvihu. Chtěli bychom tomu nárazu zabránit předem, protože už víme, kam to všechno vede a že naše dítě možná zažije nějakou bolest. Ale děti to neví, dokud si to samy nezažijí.

Nechraňte je, stůjte při nich

Právě to, že si děti projdou neúspěchem, zažijou bolest nebo že si musí svůj průšvih napravit, je nesmírně posiluje. Jistě, bez Vás, rodičů, by to nešlo. Potřebují Vás. Ne k tomu, abyste je před životními zkouškami chránili, ale abyste stáli vedle nich, když si jimi budou procházet.
Inspiroval mě příběh, který mi vyprávěl jeden mladý, dnes už dospělý muž. Popisoval, jak sám prožil převzetí zodpovědnosti a jak moc ho ovlivnilo, že si musel celý svůj průšvih odžít na vlastní kůži.

Byl jsem v pubertě, mohlo mi být tak 16 let. S klukama na malém městě jsme samozřejmě dělali všelijaké vylomeniny a měli jsme občas vážně šílené nápady. Tak jsme se jednoho dne rozhodli pro skvělou věc – vloupáme se do místního malého kina, dostaneme se k promítačce a pustíme si tam nějaký film! No jasně! V tu chvíli neexistovalo nic, co by se jevilo jako lepší nápad!
Jistě, že jsme to udělali, ale taky – a to jsme předem samozřejmě neodhadli – nás u toho někdo nachytal, zavolal policii a průšvih byl dokonán. Stalo se, že nás čtyři šestnáctileté kluky prostě „sbalili", zatkli a posadili do vězení a že to s námi budou nějak řešit. Ten strach a děs si neumíte představit.
Tak jsme tam všichni čtyři kamarádi seděli v tom vězení, koukali jsme se na sebe, měli jsme želízka na rukou a já jsem si říkal: „Já jsem kriminálník?!" Opravdu jsem se tak cítil. Že jsem zločinec. Zároveň jsem ale v tu chvíli věděl, že to tak nechci. A tím se stala ta úžasná věc, že jsem poprvé v životě převzal zodpovědnost za svůj život. Dnes jako dospělý už to tak můžu říct. Že jsem si uvědomil, že já přece do kriminálu nechci, že já přece chci žít spořádaný život a že si svou cestu životem tvořím sám tím, co dělám. V tom vězení jsme strávili všeho všudy maximálně 20 minut, ale nám to přišlo jako věčnost. Pak nás pustili s nějakou promluvou do duše a předali nás rodičům. To ale není důležité. Důležité je, že díky 20 minutám jsem pochopil, co znamená zodpovědnost za sebe a za své chování. A že když něco udělám, zodpovědnost za důsledky nesu já, ne moji rodiče.
Myslím, že kdyby mě tenkrát rodiče ochránili a s policisty to „nějak zametli", neprošel bych si tím poznáním sebe sama. Nepoznal bych, co vlastně sám chci nebo kdo chci v životě být. A kdoví, jak by to dopadlo, kdyby mi rodiče takhle zametli cestičku třeba několikrát za sebou. Převzal bych pak za sebe zodpovědnost? Myslím, že ne.
Dodnes svého tátu tak trochu „podezírám", že se s těmi policisty nějak dohodnul, aby nám to jen tak naoko „dali sežrat", aby nás postrašili. Taky myslím, že i pro něj to muselo být těžké, nechat svého syna, aby si natloukl nos. A dnes jsem tomu rád, že se táta takhle zachoval a že to dokázal dohrát do konce.

Co se děti naučí, když jim nebudeme „zametat cestičky"?

To, co v životě budou potřebovat nejvíce. Zodpovědnost, sebedůvěru a důvěru v to, že za nimi někdo stojí.
Vrátím se k příběhu chlapce. Dostal se do průšvihu a dostal se z něj ven. Celým tím procesem si prošel, a když byl na tom pomyslném „dně", našel tam sám sebe. Našel tam, že někým být chce a někým být nechce a že se podle toho začne chovat. Začal za sebe přebírat zodpovědnost. Ta už mu zůstane, ta se už neztratí.
Také to, že si to celé prožil na vlastní kůži, a že se z toho dokázal „vyhrabat" a ještě k tomu si z toho vzít něco do budoucna, nesmírně posílilo jeho sebedůvěru. Zjistil, že je silný a že si umí poradit, postavit se k problému čelem a ustát, když přijdou následky. Příště ho nějaká překážka na cestě už tolik nevyděsí.
A především dětem my, rodiče, ukazujeme, že jim věříme. Že věříme, že to zvládnou a stojíme při nich, i když dělají chyby. Nemusíme je před chybami chránit, stačí jim jen věřit, že to zvládnou.

Chybami se člověk učí.

To přísloví známe desítky, možná stovky let. Tak proč si ty chyby dodnes vlastně nedovolíme? A proč je nedovolíme svým dětem? Dejme dětem šanci chybovat, dokud jsou malé a jsou u nás v bezpečí a mají naši podporu. Vyrostou z nich lidi, kteří si v životě poradí.
Možná právě prázdniny, které přicházejí, nabídnou dětem mnoho nových výzev a zkoušek. Obdivujme je, s jakou radostí a vervou se do života vrhají!

Zpět na výpis