Kdo může za mé emoce?

Většinou neumím moc dobře zvládat situace, kdy na mě druhý člověk útočí. Zvlášť, když je mi blízký. Co tedy s tím?

„To si děláš srandu! Tak tohle jsi teda neměla! To jsi mě teď teda naštvala!“

„Ale já jsem to tak…“

„No jasně, radši mlč! Jako bys nevěděla, že mě tyhle věci vždycky naštvou! Super, teď jsi mi zkazila náladu na celej den…“

Uff, většinou neumím moc dobře zvládat situace, kdy na mě druhý člověk útočí. Zvlášť, když je mi blízký. Co tedy s tím?

Oběť, agresor nebo viník? Co si vyberu? Co budu?

Nejprve jsem se stáhla a začala jsem se litovat, ale pak jsem se pokusila alespoň o nějakou obranu. Pak jsem se zvedla k protiútoku a chtěla zaútočit nazpět. A pak jsem si začala myslet, že druhá osoba má pravdu, když mi přičítá vinu. Takže jsem byla oběť, agresor i viník zároveň.  V takovou chvíli nesu plnou zodpovědnost za to, do jaké role se postavím, je to mé rozhodnutí.

Já si zcela vědomě vybrala, že nebudu ani jedno. Nechci být oběť, agresor ani viník, budu partner a odpovídám:

„Mrzí mě, že tě naštvalo něco, co jsem řekla nebo udělala. Neměla jsem v úmyslu ti jakkoli ublížit. Na stejnou věc se díváme každá jinak a myslím, že to dokážeme přijmout. Naše dva rozdílné pohledy mohou existovat vedle sebe. Mohu ti nějak pomoci, aby ses cítila lépe?“

Já nemohu za to, jaké cítíš emoce. To určuješ ty.

Já nemohu za tvé emoce. Možná jsem řekla nebo udělala něco, co je spustilo, ale emoce jsou tvé a já za ně nemohu. Nikdo nemůže za to, jaké máme emoce. Nezkazila jsem ti náladu, ale Ty sis ji nechala zkazit. Někdy tě něco rozčílí do ruda a jindy tě ta stejná věc nechá naprosto klidnou. Nemohu za to, že tě tentokrát moje slova naštvala. Protože včera nebo zítra nebo prostě jindy bys to jen přešla a bylo by ti to jedno. Ty si určuješ, jaké emoce a jak silné si dovolíš pustit.

To je v pořádku. Emoce nás čistí, jsou potřebné. Dovol si je, jak je libo. Ale neříkej mi, prosím, že za ně mohu já. A podobně to platí i ro mne – kdybych se já tehdy rozhodla být viníkem, nemůžu se pak divit, že budu mít pocity viny. Jsem svobodná, dospělá bytost a jsem zodpovědná za to, co cítím.

Děti si neumějí vybírat

Takže takhle to funguje v dospělém světě? Vybíráme si, jaké emoce budeme mít? Ale jak je to s našimi dětmi? Když na ně někdy zaútočíme – ano, to děláme – jak to mají ony? Děti takovéto dospělácké rozvahy dělat neumí. Většinou podlehnou první reakci, která se nabízí a vezmou ji za svou. Neumí si vybírat. Nejsou na to zralé a neumí ještě převzít zodpovědnost plně sami za sebe.

Učme tedy naše děti – pěkně pomalu a postupně – že si mohou své postoje a prožívání samy vybírat. Že kromě agresorů, obětí a viníků existuje i partnerství. Co se stane potom, co doma vybouchnou emoce? A co se děje, když emoce vychladnou? Je úžasné zkusit s dítětem mluvit o tom, co cítilo, jak se zachovalo a jak by se zachovat chtělo, ale přes emoce nedokázalo. Je úžasné učit je, že si samy vybírají své emoce a že za ně nikdo jiný nemůže. A hlavně, učme to i sami sebe.

Začít můžete na našem semináři…

Zpět na výpis