Nálepky, které nám dávají druzí a my je vezmeme za své

Není jednoduché druhé nehodnotit. A to složitější je pohled na sebe a druhé změnit. S nálepkami se ztotožňujeme a přes ně o druhých přemýšlíme. Kterou nálepku byste zahodili jako první?

Dva příběhy, jeden člověk.

Kterou nálepku si pro svůj život a budoucnost vybere?

Stalo se mi nedávno při cestě autobusem. Známe to. V malém uzavřeném prostoru cestuje maminka s chlapcem, který neustále vyskakuje, vykřikuje, točí se kolem tyčí a když se jej maminka snaží nějak usadit a držet na jednom místě, tak alespoň vytrvale kope do sedačky před sebou. Lidé okolo se začínají na maminku a její dítě otáčet. Někdo otráveně, protože ho hlučné dítě vyrušuje. Někdo jiný zase kroutí hlavou, jak tu výchovu ta matka jako bere a že je to hrůza. A někdo třeba i s pochopením, protože sám ví, že tyhle situace nejdou prostě a jednoduše vyřešit.

A v tom to začalo.

K mamince přistoupila postarší dáma a začala jí říkat, že má nevychované dítě a že je to hrůza, jak se dítě chová. Malému chlapci řekla: „Takového zlobivého kluka jako ty jsem snad ještě neviděla.“

Maminka se na žádnou reakci nezmohla, paní vystoupila, a tak nějak se to celé přešlo. Jeli jsme dál.

Za chvíli do autobusu přistoupili další lidé a jeden starší pán, který si sedl poblíž maminky. Klouček stále hlučně vykřikoval a pokoušel se šplhat po tyči nahoru, kam až to prý dokáže. Maminka dělala vše pro to, aby kluk přestal, ale chápejme, že v takovém autobuse plném lidí měla vcelku omezené možnosti.

Tento starší pán se k mamince šibalsky naklonil a říká jí: „No to je úžasné! To je to mládí, to je ta plnost života! Ta pravá klučičí energie! Žádná buchta, prostě správný kluk. Jak já bych se k tomu rád vrátil!“

Otočil se k chlapci, řekl mu, že se vsadí, že venku na hřišti vyšplhá určitě ještě výš a po chvilce maminka s dětmi vystoupila a příběh skončil.

A já jsem si říkala, co si vlastně z tohoto ten chlapec odnese? Během krátké chvíle dostal od okolí dvě různé „nálepky“. Slyšel o sobě, že je „nevychovaný spratek“ a také o sobě slyšel, že je kluk, jak má být.

Nálepky dostáváme od okolí celý život. Nelze se tomu vyhnout. Ale člověk sám si určuje, kterou nálepku přijme za vlastní a uvěří jí.

Hodné dítě, zlobivé dítě. Jeden člověk, dvě nálepky. A teď záleží na tom, kterou z těchto dvou nálepek si vybere a vezme za svou. Protože ano, takhle to děláme. Dostáváme nálepky a vztahujeme si je na sebe.

Možná jste to taky zažili a doteď Vás bolí, co Vám někdo řekl už hodně dávno. Ten člověk to možná ani tak nemyslel, udělal si z něčeho srandu nebo jen tak něco plácnul. Ale Vás to bolelo a možná Vás to bolí doteď.

“Pro tebe to tehdy možná byla sranda, ale pro mě ne! Mě to sakra bolí!”

To, co říkáme druhým, působí na každého člověka jinak. Někdo se nad nálepkou, kterou dostane, ani nepozastaví a někoho jiného ta stejná věta poznamená do konce života. A proč? Čím to je?

Je to tím, že člověk sám si určuje, kterou nálepku přijme za vlastní a uvěří jí.

Nálepky dostáváme od okolí celý život. Nelze se tomu vyhnout. A je jedno, v jakém jsme věku. V tom autobuse mohli stejně tak cestovat 3 teenageři a situace by byla velmi podobná. A když jsme dospělí? Mění se něco? Ne.

Je fajn zapřemýšlet, co svým dětem na čelo přilepíme.

Přemýšlím, jaké nálepky jsem kdy v životě dostala já a jaké nálepky dávám svým dětem. „Nálepkování“ probíhá vždy, když říkáte druhému člověku, že je „nějaký“.

„Ty jsi…“

Pokaždé, když začínám větu těmito slovy, lepím mu nálepku přímo na čelo. Je fajn zapřemýšlet, co svým dětem na čelo přilepíme. Protože ony to sice budou na svém čele nosit, ale co je tam napsané, budeme číst my.

Přijměte, prosím, zodpovědnost za to, co říkáte. Věty říkáme pořád. Říkejme je však s plným vědomím toho, že mohou někomu ublížit.

Člověk uvnitř pod nálepkou je ale pořád stejný.

Představte si, že se máte setkat s člověkem, kterého jste nikdy předtím nepotkali. Před tímto setkáním Vám o něm někdo řekne, že je hloupý. Jak se k němu budete chovat? Pravděpodobně Vám – alespoň ze začátku – bude opravdu připadat hloupý.

Jak se ale budete chovat, když Vaše první informace o něm bude opačná?

Ten člověk je ale uvnitř pořád stejný. Není ani hloupý ani chytrý. To jen Vy vidíte nálepky, které má na čele. Když bude mít Vaše dítě nálepku, že je zlobivé, budete ho tak prostě brát a dítě samo nebude mít mnoho šancí, jak Vaše nastavení změnit.

Je úžasné, když se zamyslíme a zastavíme dřív, než náš soud o druhém člověku vyslovíme nahlas. Protože nevíme, co z toho si dotyčný vezme za své.

A jaké nálepky jste v životě dostali Vy?

Vaše Adriana, ta, která si “musí vždycky udělat všechno po svém”.

Zpět na výpis