“Prarodiče jsou andělé svých vnoučat. Šťasten ten, kdo je má.”

Babičky a dědečkové. Jako děti jsme je milovali a nekriticky přijímali, trávili u nich prázdniny, hráli „Člověče, nezlob se” a vztekali se, když nám dědeček vyhodil figurku. Užívali jsme si s nimi a vůbec nic neřešili. Měli na nás čas, byli tady jen pro nás. Teď jsme dospělí, sami jsme se stali rodiči a zjišťujeme, že to s babičkami a dědečky nemusí být vždy tak idylické. Cítíme, že se navzájem potřebujeme, že chceme, aby naše děti s nimi měly hezký vztah. Oni, když vychovávali nás, dělali to nejlépe, jak uměli. A dnes my, když vychováváme své děti, děláme to nejlépe, jak umíme. Princip zůstává, mění se podmínky.

„Nedovolit prarodičům rozmazlovat vnoučata je ochuzením citového vývoje dítěte a týráním prarodiče.“ cit. Zdeněk Matějček

Nechtějme pochopit, co nejde.

Měla jsem možnost zaslechnout rozhovor vnučky s babičkou. Vyprávěla, že když se narodil její bratr, tak tatínek musel sednout do auta a ještě v noci jim tu krásnou novinu přijel říct. Vnučka se naprosto nechápavě zeptala:„Babi, a proč Ti to táta nezatelefonoval?“ Odpověď, že telefon byl v budce a oni ho doma neměli, byla pro vnučku, která je téměř pořád on-line na telefonu, těžko pochopitelná. Stejně jako když dítě slyší od dědy, že někde jinde na světě mají děti hlad, a proto se všechno na talíři dojídá (tak nějak to říkali rodiče i nám - pamatujete?). Těžko se chápe to, co se nežije.

Doba byla jiná!

Naši rodiče nás vychovávali v době, kdy bylo důležité nevyčnívat a zvládnout život za uzavřenými hranicemi. Kojení a nošení dětí vedlo „rozhodně“ k rozmazlování. Ve výchově byl kladen důraz na poslušnost,  tresty a pochvaly byly častým výchovným prostředkem. Rodičovská autorita byla poměrně mocná. Zároveň se nabízela určitá „volnost“. Kdo z vás neběhal po návratu ze školy po venku s klíčkem na krku? Většinou na základě strachu jsme měli vytvořenou jakousi vnitřní disciplínu. Ta byla posílena přesvědčením od rodičů, že mínění druhých o nás je důležité. „Jeníčku, co by na to řekli sousedi?“ Byli jsme pod kontrolou rodičů v dobrém i zlém. Otázkou zůstává, jak jsme to měli se zodpovědností.

Na čem nám záleží teď?

Dnes vychováváme děti ve světě informací. A proto jsme neustále nuceni hodnotit, vybírat. Co je dobré, co je špatné? Jakou školku, jakou školu? Tlak na nás se zvyšuje. A tlak zvyšujeme na naše děti. Už neběhají po škole s klíčkem na krku po venku, vezeme je někam do kroužků, jejichž plán dokonale na začátku roku vytvoříme tak, abychom skloubili s naší prací a ambicemi na dítě. Výsledky ve škole nás nutí trávit neděli podvečer u domácích úkolů společně s dítětem, poněvadž nezvládneme, že dítě úkol do školy nedonese. Reflektujeme, že vychováváme k úspěchu, kariéře, být lepší? Věříme, že toto jsou ty nejlepšího hodnoty pro šťastný život našich dětí?

Soutěž ve vztazích nemá vítěze.

Pochopitelně, že vznikají generační názorové rozdíly. Záleží na tom, jak je uchopíme. Prarodiče chtějí svá moudra předávat.

„Ale to bys měla dohlédnout na úkoly, Karlička to ještě sama nezvládne. To já jsem Ti vždycky pomohla. Mně se zdá, že je nějaká bledá, neměla bys ji nechat vyšetřit?“ Pokud jste se s radami svých prarodičů nesetkali, tak jste mezi malým procentem v populaci. Dobře míněné rady od nich přichází. Neporovnávejme „to naše“ a „to jejich“. Nesoutěžme. Ono totiž neexistuje lepší a horší. Existuje jen „jiné“. Máme si vzájemně hodně co předat a je úžasné toho využít. Napadá vás, jak? Pokud uvítáte pár tipů - tak o tom si povídáme na semináři Prarodiče ve výchově.

Vnoučata mohou být mostem mezi dětmi a rodiči.

Pokud mají Vaše děti štěstí a mají svou babičku nebo dědečka, podporujte jejich vztah, ať je Váš vztah k nim jakýkoliv. Děti si ho tvoří na základě svých prožitků a zkušeností s prarodiči. Stejně jako Vy jste vnímali své prarodiče jinak nežli Vaši rodiče.

Vybavuje si mi příběh jedné rodiny, ve které měla dospělá dcera chladný vztah se svým otcem. Vnímala svoje dětství za nehezké a otce za toho, kdo ji způsobil mnohá ponížení. Sama reflektovala, jak je pro ni těžké být v přítomnosti svého táty, že okamžitě padá do role poslušné holčičky. Má syna, který je ze svého dědy nadšený. Těší se na jeho návštěvy a všude rozhlašuje, že má nejúžasnějšího dědečka, který má rád i jeho kocourka. Ano, možná se změnil dědeček, zmoudřel, dozrál a nebo “jen” změnil roli z vychovávajícího otce, spojeného s určitými nároky a strachy, na pohodového dědu. Ale hlavně -  díky vnukovi se postupně sbližuje s dcerou. Malý syn pomáhá dospělé dceři dívat se na tátu jinak. Ona je nechává tvořit jejich vlastní vztah - dědy a vnuka - nezatížen kontexty. Otec a dcera jsou na začátku cesty k vzájemnému odpuštění. I takto se můžeme od svých dětí učit.

Mnoho prarodičů se svým vnoučatům věnuje více než svým dětem. Mají na to čas, chuť a mnohdy i výčitky svědomí, že na své děti čas neměli. Tak jim to umožněme. Netrapme se tím, že nám je budou rozmazlovat, kazit či manipulovat s nimi. Pro své děti zůstanete Vy těmi nejdůležitějšími.

Koloběh života

Generační soužití rodin téměř vymizelo. Děti se rodí převážně v porodnici a staří lidé umírají v nemocnici. Nejdůležitější okamžiky v životě člověka přebírá instituce. O to více je fajn, když mohou zažívat vaše děti přítomnost svých babiček a dědečků. Mají tak více modelů, od koho se učit. V dospívání se nejednou stane, že si mlaďoch spíš nechá „domluvit“ od prarodičů. Na jejich zkušenosti totiž více „slyší“ a my víme, že se proti nim tolik nepotřebuje vymezit.

Děti se učí vzorem. Ukazujme jim koloběh života. Je moc fajn když vidí, co k stáří patří. Vnitřní mír a spokojenost, životní moudrost, pokora a smíření, ale i nemoci a bolest a především odpouštění.

Pokud máte pocit, že dozrál čas se drobně posunout nebo pochopit, proč se věci dějí, tak jak se dějí. Přijďte na náš seminář - Prarodiče ve výchově.  Moc rádi Vám pomůžeme najít první krok ke změně.

Zpět na výpis